Jdi na obsah Jdi na menu
 


14.-15. den

V noci na dnešek bylo opět slabé zemětřesení, tentokrát probudilo i Aišu, a trochu vyděsilo. Zajímavé je, jak jsou zde na tento přírodní úkaz lidé zvyklí,před zhruba deseti dny bylo docela ošklivé zemětřesení v Číně, a vždy při snídani je v místnosti puštěná televize, my s Aišou se hrozily nad obrázky které ukazovali, a ostatní Japonci na to bez mrknutí koukali a v klidu si vychutnávali snídani.Vůbec netuším, jak zde mají uloženo v zemi potrubí, že ji to při těch otřesech nepopraská, o pružných domech jsem něco slyšel, ale tohle netuším. Dnes sem už upravdu dorazila zima jak se patří,celý den chumelilo, a napadlo asi 10 cm sněhu. Na tržiště chodilo málo lidí, a většina ani nechtěla jídlo, kupovali jen svařené víno. Zítra ráno budeme mít co odklízet, jestli bude sněžit celou noc. Aiša si celkem povídá s lidmi se kterými je na stánku, já tam mám Japonku, která umí anglicky,a jen malinko německy, ale trošku umí i rusky, tak se nějak domluvíme, ale na velkou konverzaci to není, i když dělá pokroky a trochu se německy rozmluvila. Já jí učím česky, ona mne japonsky, když se nám teda podaří najít výraz, který se chceme oboustranně naučit, v němčině, ruštině či angličtině,tak že si vlastně každý opakujeme 4 jazyky. Občas se nachytám ,jak řeknu větu německy, do které se mi dostane anglické slovíčko, protože angličtinu slyším častěji,ale lidi okolo si na ten můj mix zvykli.Když jsem vyšel ze školy, a měl ruštinu ještě čerstvou, tak bych si nikdy nemyslel, že se mi bude komunikovat v němčině lépe,a teď když tu mluvím se dvěma ruskami, které tu mají také stánek, tak s nimi mluvím více německy než rusky, ostuda na to že jsem se rusky učil 6 let, hlavně že se domluvíme. Japonské dívky jsou na módu snad ještě více než ostatní, jelikož přesto že je venku kolem nuly, nosí krátké sukně, ale Aiša říkala něco, že tu mají uplně jiné punčochy,v tom se nevyznám tak nevím, prý si nějaké zde koupí,(asi eskymácké :-) ).Na pokoji máme teplíčko, přesto že tu není radiátor, jen něco u stropu co připomíná klimatizaci v našich kancelářích, co fouká teplý vzduch. Na ulicích je uklizeno, stále je vidět uklizeče s vyklápějícími lopatkami. Dnes jsem si všimnul že jen na jednom hotelovém parkovišti, (na jednom z mála venkovních, jak jej známe u nás) pracují tři lidé, u každé vnitřní garáže taktéž, a obsluhuje i jinde, kde bych jí nečekal,hodně zde dbají na bezpečnost lidí, takže není výjimkou vidět policajta jak ukazuje řidiči v osobáku, když parkuje na obyčejné přehledné místo. V centru je mnoho obchodů v podzemí pod ulicemi, něco jako u nás metro. Objevil jsem tam i transfůzní stanici, kde je skrz sklo vidět, jak lidé dávají krev. Geniální, nemusí nikam daleko extra chodit, dají krev třeba cestou z práce, jelikož to mají při cestě, a spousta lidí, kteří ještě krev nedali okolo toho často chodí, a vše vidí.Také jsem si byl koupit něco z mého oblíbeného zdejšího pečiva, ( projím tu ze svého kapesného mnohem víc než Aiša) a přímo z prodejny je vidět do výrobny. Vím že i u nás je práce v pekárně dřina, ale tempo pekařů které jsem viděl u zdejších pekařů bylo neskutečné, myslím že bych tak po hodině práce tímto tempem odpadnul.

16.-17. den

Dnes jsem si koupil moc pěkný kufřík na notebook. Šli jsme s Aišou kolem ještě zavřeného obchodu před kterým stálá hromada lidí a zrovna otvírali, tak jsme tam vlezli, a všude cedule sleva 25%, někteří japonci do toho obchodu přímo utíkali, převládala starší generace, převážně důchodci,asi to zde také nemají jednoduché. Spousta věcí nezbytných k životu je tu hodně drahá. Hned mi tam ten kufřík padl do oka, ale u pokladny jsem zjistil, že slevy jsou jen pro majitele jakých-si karet. Napadlo mě zastavit nějakého japonce, a optat se ho zda by mi kufřík na svou kartu kartu nekoupil, u prvních dvou jsem neuspěl, ale třetí, starší paní mi jej ochotně zakoupila. Chtěl jsem jí dát nějaký dárek, ale nic jsem u sebe neměl, tak jsem se rozhodl jí dát nějaký český penízek, nejdříve si ho nechtěla vzít, jelikož si myslela, že jí dávám nějaký drobný "JEN", ale když jsem jí pořádně ukázal, že to není jejich peníz,tak si jej vzala. Zase se potvrdila jejich ochota pomoci, jelikož kvůli mé prosbě musela vystát dost dlouhou frontu u kasy. Večer jsem běhal po městě a s malým stativem dělal noční fotky, zatím jsem fotil vše z ruky, ale v noci nejsou fotky nic moc, ze stativu budou o dost hezčí, a noční Sapporo je nádherné, a stojí za to jej nafotit. Také jsem zde viděl takové stojany, ve kterých jsou takové tyčinky se Japonskými symboly. a po té se dozvěděl, že jsou to většinou počáteční písmena jména a používají se jako razítka, a je pravdou, že kdekoli jsme byli v obchodě a dostal jsem účtenku, tak tam také zaměstnanec dal toto malé kulaté razítko.  Naše vedoucí je moc milá japonka a nabídla mi, že mezi znaky najde počáteční písmena mého a Aiši jména, nejsou drahá, koupíme a přivezeme si je sebou domů.

Čím déle jsme tu, tak zjišťuji, jak je japonština komplikovaná, a to je ještě o dost lehčí než čínština. Tak například mají deset různých způsobu počítání, tím myslím deset druhů názvů číslovek, které používají při počítání různých věcí. Jiný tvar pro auta, jiný pro zvířata, jiný pro ploché věci, další pro věci tyčinkového tvaru, a další když počítají malá zvířata a pod, a to ještě nejsou všechny tvary číslovek. Jak již jsem psal výše, jsou zde k sobě velice uctiví, a z toho plyne zřejmě skoro nulová kriminalita, takže se tu člověk může cítit i v pozdních nočních hodinách na ulici města bezpečně.

str. 4
 

Náhledy fotografií ze složky Sapporo 2004