Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. - 21. den

Trochu jsem musel posunout počítání dnů, byl jsem trochu pozadu, rychleji to zde utíká, než píši. Ještě abych se vrátil k té Japonštině. Je to zřejmě jediný jazyk, který má tři druhy písma, které se nazývají chiragana, katagana, a kchandži. Chiraganu se učí děti v první třídě a má 50 znaků, po té se začínají učit kataganu, která má taktéž 50 znaků, což by nemusel být až takový problém se naučit, aby člověk uměl alespoň trochu číst. Nejvíce znaků má kchadži, cca 30 000, a není japonec, který by jí uměl celou. Při psaní např. v novinách či jinde používají všechny tři písma a občas i náš alfabet, jak říkají naší abecedě a děti se jí učí v deseti letech. Občas se jim stane, že v novinách vidí znak z kchandži, který neznají a musejí domýšlet z kontextu. Dnes jsem se učil takovou říkanku z reklamy na kakao co běží v televizi a děsně jsme se nasmáli. Já je naopak učil jedna,dva tři,čtyři,pět,cos to Janku...Nejvíce jim dělá potíže "tři, čtyři" jako všem cizincům naše "ř".

22. - 23.den

Vždy, když procházíme nějakým obchodem s potravinami, tak se ještě pořád nepřestávám divit na nad počtem a rozmanitostí poživatin, které se zde nabízí a člověk může ochutnat. I kdybych zde bydlel rok, tak neochutnám vše, co se zde nabízí,a to není ani trochu nadnesené tvrzení, ani sami japonci spoustu věcí neochutnali. Je však pravdou, že je zde např. na rozdíl od německa jídlo velice drahé. Je však také pravda, že zhruba 70% potravin nejsem schopen vůbec identifikovat, co by to asi tak mohlo být. Někdy dávají i ochutnat, ale co se mi na pohled nelíbí, to nejím. Aiša je v tomle daleko větší experimentátor a i jí více věcí chutná než mě. I doma jí mořské plody, které třeba já nejím. Dnes tu napadlo poměrně hodně sněhu, cca 20cm, a kupodivu to žádný dopravní kolaps nezpůsobilo a je evidentně vidět, že domorodci umí na sněhu a ledu jezdit, jen mi bylo řečeno, že se děsí, když v takovémhle počasí vidí na ulici řidiče, který není z Hokkaida.

24. - 26.den

Blíží se nám odjezd a zažíváme pocity které jsme tři týdny neznali,a jsou jako když se blíží konec dovolené, přestože to dovolená v pravém slova smyslu nebyla. Již moc tento deník nepíši, za jedno se snažíme využít poslední dny a ještě něco vidět, takže chodíme jak večer tak ráno se někam projít,a za druhé, jsem již skoro vše co stálo za zmínku napsal. Přesto mě ještě v posledních dnech pár věcí zaujalo. včera jsme byli v 19 patře jedné výškové budovy, ze které bylo hezky vidět velkou část Sappora, je o dost větší než jsem si myslel.Krásně též byly vidět i hory, které Sapporo obklopují. U vchodu této budovy ale i jinde, jsou připravené vozíky pro tělesně postižené, což u nás člověk nevidí, a dále zde mají za dveřmi obchodů a jiných veřejných budov připraveny igelitové obaly na deštníky. Zřejmě zde velice často prší, a dá se zde koupit deštník v přepočtu už za 25kč krom jiných věcí, které mají v 100jen schopu. Počasí se tu mění ze dne na den a z hodiny na hodinu. Jeden den napadne čtvrt metru sněhu,druhý den půlka roztaje, a třetí den prší. Jinak například, pokuta za alkohol je tu 300 000jenů což je cca 220EUR. 1500 jenů (přeš 350 kč) stojí lístek do kina, a 4 jeny, tedy jednu korunu SMS zpráva, u některých operátorů však zdarma. Včera jsme také byli na večeři pořádanou pro účastníky trhu. BYlo asi 8 chodů, a ochutnali jsme hodně pochutin, včetně Suši,kalamárů,masa z mušlí,chobotnice a Saké. Vše moc hezky vypadalo, že se to člověku nechtělo ani jíst.

27. - 29.den

S blížícím se odjezdem jsme čím dál smutnější, to nejcennější, co si asi odvážíme jsou nová přátelství s lidmi, které už možná v životě neuvidíme,na některé však máme mailové adresy. Velice nám přirostly k srdci,a nyní je vnímáme úplně jinak, než jsme je blíže poznali osobně. Před naší cestou, jsme si říkali, že jsou všichni asiaté stejní,mají podobné obličeje, písmo atd, nyní však vnímáme rozdíly. Když přišly ke stánku lidé z Hon Kongu či z Číny, mluvili z domorodci většinou anglicky, jinak se mezi sebou nedomluví,není moc japonců, kteří by uměli čínsky. Dozvěděl jsem se že kimonó se nosí jen zde v Japonsku, nikde jinde.Snažíme se využít ještě volné chvíle, a trochu se projít tam,kde jsme ještě nešli. Na jednu stranu se nám odtud nechce, na druhou stranu se těšíme na přátele doma, a na odpočinek, jelikož pracovat měsíc v kuse bez jediného dne volna dá zabrat.Aiša to má o to horší, že zhruba dva dny po našem návratu musí do práce.Myslím že první den prospíme, díky časovému posunu a únavě. Předposlední den je vidět že je Aiša hodně smutná, a nezáří jako sluníčko ve svém stánku jako jiné dny,bude u ní menší tržba než v jiné dny, ale s tím nikdo nic neudělá, já ještě odjezd neprožívám jako ona,přesto však zabírám na plné obrátky, abych nemyslel na bolestné loučení, které se blíží, halekám na lidi japonské pobídky ke koupi, jako to dělají ostatní, většinou se usmívají nad mým přízvukem, ale pak koupí, je to zábava, a já si jí užívám.

str. 5
 

Náhledy fotografií ze složky Sapporo 2004