Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední den a cesta domů.

A je to tu, měsíc utekl jako voda, a máme před sebou poslední pracovní den, a také poslední den s našimi přáteli. Dnes už i mě dochází, že už ty milé, obětavé a pracovité lidi neuvidím, a je mi z toho ouzko stejně jako Aiše. Je odpoledne, a v našich stáncích se střídají studenti, kteří dnes neslouží, ale pracovali s námi celý měsíc, každý s nějakým dárkem se přišel rouzloučit.Je to dojemné a moc milé. Mě většinou nosí nějakou čokoládovou pochutinu, protože ví, že jsem je tu celý měsíc ochutnával a Aiše jiné milé dárky, jsme z toho na měkko oba, Aiša potají pláče. Je půl osmé večer, a začíná posední zabavný program se skupinou tří zpěvaček,natáčím poslední minuty videa, a už se těším, jak si to budeme doma pouštět. Ještě několik vět od pořadatelů na závěr a symbolické zhasnutí svítícího stromu a žároviček na našich stáncích. Je devět hodin večer, trhy se zavírají,a nás čeká ješte tři hodiny práce s umytím a zabalením našich kuchyněk. Je na minutu přesně půlnoc a my odcházíme do hotelu, kde musíme ještě dobalit zbytek věcí, které mámě na sobě. Ještě že jsme věštinu věcí zbalili již včera, přesto mám hrůzu s toho, zda se nám vše vejde do našich zavazadel, Aiša si koupila dost oblečení a dárky máme také celkem objemné.

 Jsme v hotelu, unavení, je půl druhé ráno, zavazadla jsou k mému údivu všechna zapnuta, jen zde Aiša musí nechat jedny staré boty, ale už za moc nestojí,tak jí to ani nemrzí. Máme před sebou dvě a půl hodiny spánku a pak 24 hodin cesty z hotelu až do Kraslic, 13h čistého letu na třikrát, Přemýšlíme, zda se má smysl tak krátce spát či bdít, ale pak přeci jenom unaveni usínáme. Ovšem to vstávání jsem myslel že "nepřežiju. V 5:45h (21:45 evrop.času) vyrážíme taxíkem na vlakové nádraží, a třičtvtě hoďky jedeme na letiště, kde nás k našemu milému překvapení čeká má pomocnice Naoko, moc milá a zajímavá osobnost. Ovšem všem překvapením nebyl konec,o cca 15 minut později se objeví naše vedoucí Akiko, která k našemu úžasu letí do Tokia s námi, a od tamtud pokračuje o hodinu později do Mnichova a dále do Dorthmundu.Schválně nám o tom včera neřekla. Jede za babičkou jejích synů, a s ní pak na pár dnů někam ke Krušným horám z německé strany. Na naší cestě do Tokia sedíme spolu, a zveme jí na den či dva k nám, když už bude tak blízko. Ukazoval jsem jí před čtrnácti dny fotky K.Varů, a jí s Naoko jsme zvali už tehdy do Čech, aby se k nám podívali, není to pro ně drahý výlet. Že by jsme jí však mohli provést a ukázat náš kraj,a pozvat na českou svíčkovou tak brzy jsme ani nedoufali. Mimochodem, chtěla po Aiše recept na knedlík, a Aiša ho tam s tou svíčkovou udělala, ale sehnat všechny suroviny a hlavně polohrubou mouku byl skoro nadlidský úkol. S prvu to vypadalo že knedlík nebude, z mouky kterou jsme koupili nešlo moc zpracovat těsto,ale Aiša s Akiko se s tím poprali a nakonec knedlík byl, sice trochu tvrdší, ale svíčková se povedla na jedničku, až jsem žasl jak se Aiša povedla, přesto že neměla všechnu potřebnou zeleninu. Všichni kdo ochutnávali si libovali, a říkali po našem mňam,mňam,jak jsme je naučili.

 V Tokiu nám Akiko koupila něco k snědku, doprovodila na náš terminál,a zamávala, jí to letí za hodinu. Jsem rád, že jsme v letadle, a je na pár hodin klid, kufry i příruční zavazadla máme dost těžká, a od rána mě bolí nohy, asi z nedostatku spánku.

Dal jsem si dva tomatové džusy a jednu Colu, to mně trochu posilnilo. Za chvíly nám přináší jídlo, a nabízejí japonské a západní, žaludek říká západní, hlava japonské, dali jsme si oba japonské, celkem dobré, a hlavně myslím lehké na cestu. Nyní nesedíme u okna jako na cestě tam, ale v prostřední řadě, a jelikož je krásně vidět hory nad kterými letíme, každou chvíly odbíhám k okénku u dveří něco vyfotit. Na displeji přede mnou si střídavě sleduji polohu letadla a a pohled s kamery na krajinu pod námi. Když jsme startovali, byla zapnutá kamera na špičce letadla a my viděli start z ranveje z pilotovi perspektivy, moc hezké, vracím se do klukovských let, kdy jsem si asi jako všichni kluci přál být pilotem. Teď je půl páté odpoledne jap. času a jsme nad ruskem,cca v jedné čtvrtině a na levé straně letadla je vidět hezký západ slunce,musím ho jít vyfotit.

Teď je o pár hodin více, v letadle rozsvítily,a dali nám svačinu,já si dal jablečný koláč s džusem a Aiša instatní polévku a zelený čaj. Trochu s námi pohazovala turbolence při letu a před přistáním ve Frankfurtu. Nyní zde sedíme na letišti, a připadá nám, že jsme v úplně jiném světě, hlavně co se lidí týče. Kupodivu nám chybí asijské tváře, japonština, místo které slyšíme tvrdou němčinu od stejně tvrdých lidí, to jsou první dojmy po přistání, tolik jsme za ten měsíc odvykli, a je to stejné jako první den v Japonsku,kdy nám naopak chyběli evropské tváře, jenom s tím rozdílem, že když jsme přijeli tam, tak byli všude štíhlí, pohlední, elegantně oblečení lidé,a když se vracíme domů, tak alespoň zde v Německu nám hodně lidí připadá zamračených. Teď jsme se dozvěděli, že má letadlo 45 minut zpoždění, no jo, jsme zpátky v Evropě. Člověka to zamrzí,když ví, že na něj čekají na letišti. Když jsem se zde chtěl připojit k internetu,abych si stáhl maily, tak PC v místě kde sedíme nahlásilo žádná síť v dosahu. Pro mě je pozitivum to, že nejsem komunikačně závislý na Aiše a domluvím se tu sám, a také teší blízkost domova, co by kamenem dohodil, v porovnání se vzdáleností,kterou jsme již překonali. Nyní je 18h, v Sapporu 2h v noci, takže jsme takový malátní a zralý tak usnout na židli. V Sapporu jsme chodili spát vetšinou kolem půl jedné, když náhodou později, tak už ve čtvrt na dvě se mi klížili oči, a bez sirek nezůstaly otevřené, teď však musíme bdít. Připadám si jako medvěd právě probuzený ze zimního spánku. Aiša klimbá jak švýcarské hodinky, usnula čtvrt hodiny před přistáním, přesně v obvyklou dobu našeho spánku v Japonsku. Až se Vám při čtení na displeji objeví nesrozumitelná kombinace písmen, tak mi právě spadla hlava na klávesnici........llkkkkhhhhdswrffbxcvl!

zpět
 

Náhledy fotografií ze složky Sapporo 2004